Projekty školy

V rámci projektu Erasmus+ vykonáme a vykonali jsme dohromady 4 výjezdy (mobility). 2 mobility žáků a 2 mobility pedagogů, tzv. stínování. 

Máme za sebou první výjezd žáků a první výjezd pedagoga. Dovolte mi nyní shrnout, co se díky grantu Evropské unie už odehrálo. 

Mobilita žáků

V termínu 23. – 27.9. proběhla první mobilita žáků. My jsme Němce hostili v minulém školním roce. Nyní jsme jim návštěvu oplatili. Cílem mobility bylo městečko Saarburg blízko hranice s Lucemburskem a Francií a hlavně Gymnázium Saarburg, tedy hostitelská škola. Cesta byla dlouhá (přes 700km), ale nakonec jsme zdárně autobusem dorazili do městečka Nittel, ve kterém byl náš hotel. Pan ředitel Gymnázia Saarburg nám připravil pestrý program. První den jsme trávili ve škole, měli jsme němčinu, zeměpis, dějepis a angličtinu. Odpoledne jsme si prohlédli prastarou a dnes už neaktivní výrobnu zvonů, prohlédli si místní památky (hrad a kostel) a zjistili, že městečko Saarburg je obklopené vinicemi. Bohužel nám nepřálo počasí, a tak výlet lanovkou a bobovou dráhou jsme nemohli uskutečnit.

Druhý den se nesl ve znamení EU. Navštívili jsme Schengen. Nikdo z nás netušil, že Schengen, v němž byla podepsána Schengenská dohoda, není velkoměsto s mrakodrapy, ale takřka víska ve vinařské a zemědělské oblasti. Speciální na něm je pouze to, že leží na řece Mosele, nedaleko trojmezí, kde se stýkají hranice Německa, Francie a Lucemburska. Když se měla v roce 1985 podepisovat Schengenská dohoda, zjistilo se, že se ve vísce nenachází žádná významná budova, ve které by se tak důležitý mezinárodní dokument dal podepsat, a tak byla na Moselu vypravena výletní loď MS Princesse Marie-Astrid, na které se nakonec smlouva podepsala. Naše výprava zpečetila vzájemnou spolupráci symbolickým aktem, při kterém jsme připnuli visací zámek s vyrytými názvy našich škol na památeční stěnu. 

Naše další cesta vedla do Lucemburku, hlavního města Lucemburska, kde nás čekala procházka centrem. Zajímavá byla prohlídka evropského parlamentu, kde jsme absolvovali přednášku a zhlédli 360° kino. Odvážíme si z něj i spoustu vydařených fotografií. Nejvíc nás nadchla barevná tramvaj, která má každé okno v jiné barvě a která je hlavně zadarmo, a tak jsme jejích služeb hojně využívali. Závěr návštěvy Lucemburku patřil kinu. Dávali film Beetlejuice, a i když bylo anglicky s francouzskými titulky, myslím, že každý víceméně rozuměl.

Poslední, třetí den, jsme vyrazili do Trieru (Trevíru), města s bohatou historií, spojenou s Římskou říší.  Prohlédli jsme si památky- římské lázně, Portu Nigra a kostely, které jsou na seznamu UNESCO. Naobědvali se v číně a vyrazili směr gymnázium, ve kterém nás čekalo pohoštění a závěrečný večírek plný her a soutěží. 

Mobilita ředitelky

Stínování ředitele školy v Saarburgu proběhlo mnou, ředitelkou školy, o podzimních prázdninách. Zase se jednalo o „oplátku“, protože my jsme pana ředitele hostili loni v listopadu. Témata, která jsme probrali, byla velmi pestrá, od prohlídky veškerého zázemí školy, přes sdílení ředitelské praxe a různých zavedených činností tamní školy, po řízení, wellbeing, syndrom vyhoření, zajištění bezpečnosti, volnočasové aktivity, mezinárodní projekty a další. Ač je městečko Saarburg malé a má jen 7,597 obyvatel, škola je poměrně veliká a má okolo 1 000 žáků. Ze zajímavostí mohu zmínit, že tamní škola má ve svém pedagogickém sboru osobu s funkcí ochránkyně rovného genderového přístupu. Tato pracovnice má za úkol hlídat, zda se ženám, které mají malé děti, dostatečně vychází vstříc např. nabídkou sníženého úvazku. 

Dalším rozdílem od českého systému je, že ředitel si své učitele nevybírá, jsou mu přidělováni nadřízeným orgánem (Kreis). Ředitel potřebu nového učitele odůvodní a Kreis vybere z databáze učitelů, kterou si vede. V databázi jsou učitelé seřazeni v tabulce podle známek, které dostali při státnicích. Ředitel také školu neopravuje, ani nezajišťuje žádné technikálie. Když se něco ve škole porouchá, ředitel napíše na Kreis a čeká, kdy se uvolní potřebné finance na opravu, tu pak Kreis také zařídí. Skříňky pro žáky spravuje externí firma, jiná firma je najatá (Kreisem) na úklid a jiná na provoz školní jídelny. Ve škole se tak permanentně pohybují cizí osoby, které něco zajišťují. Všechny budovy jsou permanentně odemčené a nemají ani kulatou kliku nebo bzučák. Je ale pravda, že základní škola, o které píšu dále, je naopak obehnaná vysokým plotem a zamčená na spoustu zámků. 

Zajímavé je také jejich pojetí třídních schůzek. Na třídní schůzky nechodí všichni rodiče, ale jen pozvaní a pozvaní jsou ti, jejichž děti mají ve svém přístupu ke studiu nějaké rezervy, např. se tolik nesoustředí, nenosí domácí úkoly apod. Kromě třídních schůzek, pořádá škola ještě Den pohovorů. To je den určený pro žáky, ti mohou navštívit pedagoga, v jehož předmětu neprospívají úplně podle svých představ a nechají si poradit, co mohou zlepšit. Zase přijdou buď na pozvánku, nebo se objednají. 

Druhý den jsem byla na návštěvě v místní Grund Schule, která odpovídá našemu prvnímu stupni. Strávila jsem několik hodin ve druhé třídě. Činnosti byly velmi podobné naší prvostupňové třídě, něco ale bylo jiné. Na prvním stupni v Německu jsem např. potkala i několik mužů – učitelů. Děti mají služby na tabuli, jak jsme zvyklí i u nás, mají ale i službu na koš, ta kontroluje, zda se nevyhodilo něco, co do směsného odpadu nepatří, mají službu na stoly, ta kontroluje spolužáky, zda nemají na stole nepořádek, a v případě, že mají, položí jim na stůl výstražné prasátko, dále mají službu na kontrolu zbytečného svícení apod. Ve třídě je také semafor se zvukovým senzorem, ten svítí zeleně, ale když děti příliš hlučí např. při samostatné práci, přechází na výstražnou oranžovou a při velikém hluku končí až na červené. Kázeň je v německých školách, které jsem měla možnost navštívit, veliká, nikoli ale o velkých přestávkách, které děti tráví venku, běhají, skáčou přes švihadlo, lezou po prolézačkách a na celou školu je venku přítomen jen jeden učitel, který ale nikoho neokřikuje. Dospělí ponechávají děti, aby si své půtky, roztržky a drobné hádky vyřešily samy. Co se týče vybavení technikou- interaktivními tabulemi, notebooky, tablety či nábytkem, je naše škola velmi srovnatelná, možná je na tom i trochu lépe. Co se týče písma, Němci se v této lokalitě učí v první třídě psát pouze tiskace a v druhé začínají vázané písmo.

Do místní školky jsem neměla možnost nahlédnout, tak jsem ji alespoň obešla, zahrada byla pojatá jako obrovské pískoviště, částečně zakryté a hned vedle bylo městské hřiště (tak jako u nás). Přímo za školkou bylo obrovské vyasfaltované parkoviště, pomalované čárami jako dopravní hřiště. Při pěkném počasí je nejspíš plné odstrkovadel.

Třetí den jsem chodila do hodin na gymnáziu. Navštívila jsem fyziku a hodiny náboženství. Moje původní představa byla, že náboženství je něco jako je nedělní škola v církvi, nebo že se tu žáci učí měkké dovednosti jako třeba respektovat jinakost, rozpoznávat náladu druhého či vyjadřovat druhému podporu, jako se my nyní učíme v KiVě, nicméně zjistila jsem, že ve výuce náboženství jsou žáci rozděleni do tří skupin – katolíci, protestanti a bez vyznání. Ti bez vyznání se v předmětu náboženství učí etice, v osnovách těch druhých dvou skupin je výuka o inspirativních lidech (v sedmé třídě se probírala Malála Júsufzajová a Henri Dunant, zakladatel Červeného kříže), ve vyšším ročníku mi náboženství připomínalo spíše občanku či filozofii,  probírali Marxe a Sartra.  Co se týče metod, na gymnáziu mi hodně připomínaly má vlastní studia, tzn. pan učitel přednáší, občas se někoho na něco zeptá, ten zpravidla neví. Na základní škole byly metody více hravé. 

Dále jsem navštívila školní družinu, ta má svůj pravidelný rozvrh – první hodina oběd, druhá a třetí hodina domácí úkoly nebo čtení, hra deskových her a poslední hodina – pohyb a protažení, to se odehrává na venkovním hřišti a děti z něj rovnou odcházejí na autobus.

Poslední den, jsem pracovala na své němčině, a tak jsem kromě rozhovorů s lidmi navštívila německé kino a zhlédla film v NJ a trochu jsem se prošla po našich stopách, které jsme v Trevíru a Lucemburku v září s našimi žáky otiskli. Navštívila jsem také dvě muzea- rodný dům Karla Marxe (Trevír) a MUDAM (Lucemburk)- muzeum moderního umění, které mě udivilo obrovskými vycpanými plyšáky a zajímavou architekturou, na závěr jsem postála u hrobu Jana Lucemburského (Rex Bohemia, krále českého). 

Oba výjezdy byly hrazené Evropskou unií a mají za cíl podpořit mezinárodní spolupráci a vzájemnou inspiraci. V projektu nás čeká ještě výjezd žáků do Holandska a můj výjezd na Maltu. Na tamní školu jsem hodně zvědavá.